Tuhle se ke mně objednali rodiče třeťáčka. "Takže, paní psycholožko", spustil zvučně tatínek, "nevíme už, co máme dělat. Tady Adam je zpomalený, už jsme s rozumy v koncích. Neustále ho musíme doma pobízet, do všeho. Ve škole to samé. Od minulého týdne už je to neúnosné. Nestačí si psát úkoly, než je paní učitelka smaže z tabule. Takže nosí prázdné stránky. Ostatní děti s tím problém nemají, stíhají. Náš Adam sedí, hledí, nic nedělá. No, Adame, řekni, řekni, jak to je....Vidíte, mlčí. Nic neřekne. Neozve se... Já jsem mu třeba radil. Mají teď od září novou paní učitelku. Takovou mladou, hezkou, milou. Říkám, běž za ní o přestávce. Přiznej, že jsi zadání úkolu nestihl napsat. Hlavu ti neutrhne. Uvidí zájem a určitě je s ní domluva. Dá ti zadání domácího úkolu určitě napsat i poté, co ho z tabule smaže. Vždyť už je sama bezradná! Ale co on? Nic. Nejde za ní." "No a já?", vstoupila do plamenného monologu maminka, "já bych se zase zeptala toho kamaráda, co s ním sedí v lavici. To je takový dravec, sportovec, ten to pokaždé stihne. No...no, co na to říkáš Adame? Proč se na ty smazané úkoly nezeptáš Pepy? No? No, a zase mlčí! Vidíte to?"
Viděla jsem to. A taky to, jak se Adam během povídání tak nějak zmenšil. Měla jsem pak možnost mluvit s ním o samotě. Chvíli jsme jen tak mlčeli. Možnost sedět a nic neříkat je pro dnešní děti vůbec vzácnou chvilkou, věděli jste to? Pár dní před návštěvou Adama u mě takhle seděl jeden deváťák a mlčel u mě zhruba minutu. To je fakt dlouhá doba. A pak mě poprosil, jestli v tom může ještě chvíli pokračovat. Je tanečník, hraje na kytaru, chodí na doučování angličtiny. Byl fascinován, že může jen tak sedět, mlčet a nechat myšlenky běžet, kam chce. Ale zpátky k Adamovi. Z toho po chvíli ticha vypadlo, že by měl asi něco říct. Ale, že neví co. Protože mamka s taťkou mají pravdu. Snaží se, radí mu a on není schopný nic z toho udělat. "Víte, paní učitelka je nová. My ji máme teprve od září a já se ještě stydím. Nechci za ní zase jít, že jsem něco nestihl...je mi to líto. No a ten Pepa...víte, to je největší sígr třídy. Kápo, chápete? No, toho kdybych se zeptal, jestli si od něj můžu opsat úkol, tak to mám rozlité do konce školního roku. U něj, u ostatních, všude....No....ale...kdybych se šel zeptat Aničky z první lavice...tak ta by mi úkol asi opsat dala... Ona je fajn. Jo...ta by mi asi s tímhle pomohla." Když se tohle řešení situace dozvěděla maminka, fascinovaně se obrátila na Adama: "a PROČ už jsi to dávno neudělal?!"
No proč. Rodiče jsou pro děti Bohy. Když nabídnou řešení, děti ho s široce otevřenýma očima přijímají. Své nehledají. Můžu vymyslet něco lepšího, než Bůh?
Ale, co když to řešení mých Bohů není úplně ideální? No... přiznejte jim, těm nejposvátnějším na zemi, že se netrefili... A proto bývá pro děti otázka "proč" od nás dospěláků tak komplikovaná. Nemají ji rády. Ale poslušně hledají (občas milosrdnou) odpověď. Sem tam jdou samy proti sobě. Když chybí slova jak Bohům říct, že jejich rada nebyla nic moc. To pak raději mlčí a tuší, že díky tomu přijde hněv. Je to ale snesitelnější, než přiznat Bohům do očí jejich omyl. Nechtějí je znevážit. Občas ale jen děti samy netuší konkrétní důvod svého jednání (víme to za všech okolností i my, dospělí?) a stydí se nám to přiznat. Na otázku je nutné dát přeci odpověď. Když řeknu "nevím", následuje "tak přemýšlej". Každopádně. Místo, aby se zaměřily na hledání řešení dané situace (kde sehnat chybějící úkol z deníčku), házíme je otázkou "proč" mimo tuto aktivitu. Uvažují, proč jsou vlastně tak nemožně pomalé a proč nejsou schopny jednat. Proč jsem makový, když bych měl být slaný? Úkol z tabule jsem nestihl a měl bych jít buď za učitelkou nebo za Pepou. Proč za nimi nejdu? Nechci. Ne, měl bych. Bohové by to tak udělali a já je mám rád. Tak....první volba...druhá? Zadání v háji, hodiny tikají, měl bych se zvednout, měl... A...zvoní. Tak a teď nemám k tomu všemu nachystané věci na další hodinu...Chce se mi na záchod, mám žízeň. Cože to teď máme vůbec za předmět...?
Na děti Adamova typu se pak nezvládnuté situace nabalují jako sněhová koule...problém s jeho pomalostí je umocněn.
Povahu ani tempo rozvážných dětí ̈přitom nezměníme, stejně, jako těch živějších. Dravci potřebují zkrátka více pohybu, kliďasové více času. V běžném fungování občas k zešílení. V obou případech. Rozumím rodičům i učitelům. Také bych chtěla znát tajnou radu, jak tohoto zrychlit a tamtoho zpomalit. Univerzální neexistuje. Ale! V Adamově světě už existuje Anička. A třeba i další možnosti, jen mu dát čas a ještě častěji slovo.