Se svým tříletým synem jsem byla předevčírem na pískovišti. Počasí nám moc nepřálo, přesto na hřiště po chvíli dorazila i podobně stará holčička s tatínkem. Sedla si k nám do písku a bezprostředně sáhla po Kubovo lopatce. "To je moje!", ozvalo se ihned hlasitě mé mládě. Ano, i dítě psycholožky může něco tak nevychovaného vypustit z pusy. "Ach, my ti jí vrátíme, na a nehádejte se, děti", vyskočil tatínek, s omluvným výrazem mým směrem.
My, dospělí, máme tendenci děti chránit. Opečovávat je. Nevystavovat je nepohodlí. Ať jsou hlavně šťastné a spokojené! Dětské hádky bývají urputné a hlasité. Fuj. Raději je uhasit hned při doutnání. Nehádejte se, neplačte. Každý si hrajte sám a se svým.
A pak se divíme. Oni si spolu vůbec neumí hrát! A když, tak se hádají! Nebo si pořád něco berou! A to už jsem jim to vysvětlila snad tisíckrát! Proč?!
No, proč. Zkušenost nekoupíš. Tehdy na pískovišti k nám byla karma milosrdná i přes zcela zbytečný zásah úzkostného tatínka. Náš Kuba stál vítězoslavně ve středu pískoviště, lopatku na prsou, přitáhl si i kyblík a bábovky. Moje, moje. Obestavěn svým majetkem, spokojenost sama. Holčička si chvíli hrála s kamínky. Pak se zvedla a šla si pro svou hračku. Sekačku na trávu. Po zapnutí vrněla a vydávala drnčivý zvuk. Začala s ní jezdit po trávě, kolem pískoviště. Holubi se, v tu chvíli, pro našeho Kubu, řekla bych, zastavili v letu.
Podobné situace mají možnost zažívat i děti ve škole. Odlišnost názorů či přání druhého jsou stejně přirozené, jako touha vysvětlit pohled můj. A prosadit si ho. Ve školním prostředí jsou však takové momenty velmi umocněné. Děti nemají za zadkem své všeobjímající Bohy. Jsou samy! Doteď podobným situacím téměř nevystaveny...Zkouší, nakolik je účinný hlasitý řev na druhého, opakování, že teď budu mluvit já, či jednoduchá pěst mezi oči...Potřebují si to vyzkoušet xkrát. Někomu stačí pár hádek s druhým, aby pochopil, kudy cesta vede i nevede, jiný potřebuje času víc. Přirovnala bych tento neurčitelně dlouhý proces k učení se čůrat mimo plínu. Někdo pochopil napotřetí, někomu to trvalo půl roku, rok...Netřeba žasnout, proč to u desátého pokusu stále nejde!
Napětí dětí v hádkách bývá také o hodně silnější, než u nás, dospěláků. Jednak očekávají, že jim bude vyhověno - Bohové jim doma často ustupují, hlavně, ať je klid, vzpomínáte? - a jednak mají (zatím) omezenou slovní zásobu. To je vám vůbec strašné, když chcete druhého uzemnit argumentem a nedokážete se úderně vyjádřit. Já to zažila v Holandsku, jako au-pair. Od té doby rozumím každému mláděti, které jen stojí a bezmocně brečí a brečí, rukou ukazujíc neurčitě před sebe...
Takže. To jako máme nechat děti, ať se porvou? No. Ono bude, pro začátek, úplně stačit, když si v počátku hádky sednete na ruce a šlápnete na jazyk a zasáhnete, jen když bude přicházet násilí, slovní ponižování a urážky. Právě do těchto momentů patří naše dospělácká přítomnost. Všechnu ostatní konfliktovou zkušenost bych však dětem neumožnila koupit, ale prožít.